Měsíc před Mezinárodním dnem žen a dívek ve vědě jsem denně na sociálních sítích zveřejňovala profil jedné vědkyně s cílem ve stručnosti představit, čemu a proč se ve svém výzkumu věnuje. Proč? Třeba proto, že dělají báječné věci a stále se o nich málo mluvit. Zde jsou všechny pohromadě a budou přibývat další. 

„Tanec pomáhá zlepšit pozornost i paměť,“ zjistila v jednom z výzkumů Irena Rektorová, vedoucí týmu Aplikované neurovědy na brněnském CEITEC, lékařka a přednostka Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC – společného pracoviště Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně  a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity), která propojuje vědu a péči o pacienty.

Zkoumá degenerativní onemocnění mozku, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. „Zaměřujeme se na častou detekci i neinvazivní stimulační techniky, jako je například využití tanečně-pohybových aktivit či elektrická stimulace hlubokých mozkových struktur.“

„Baví mě dělat výzkum a posouvat naše poznání o onemocněních dopředu. A také to, že vidím skutečný klinický dopad na své pacienty. Vidím, že jim lze poměrně rychle pomoci a také, že neexistují univerzální řešení – každý pacient má individuální průběh potíží.“

Je manželkou neurologa Ivana Rektora. „Práce na klinice, kde byl šéfem, pro mě zpočátku nebyla snadná. Ale brzy se mi podařilo najít vlastní cestu. Výhodou soužití dvou neurovědců je, že mohou sdílet své nadšení, úspěchy i neúspěchy a dávat si upřímnou zpětnou vazbu.“

Proč existují sprostá slova, když se nesmějí používat? Tak zní název poslední knihy (nejen) pro děti socioložky Anny Durnové, která nyní působí jako profesorka politické sociologie na University of Vienna.

„Vadí mi, jak se o politice mluví jako o něčem otravném, co existuje mimo nás. Přitom politika ovlivňuje každý náš krok a souvisí s tím, jak si utváříme společnost. Chtěla jsem pomocí knihy pro děti změnit způsob, jakým o společnosti a jejich pravidlech mluvíme a uvažujeme.“

Ve výzkumech se zabývá současným vývojem liberálních demokracií, zejména pak rolí emocí v politice. „Emoce ovlivňují politiku a společnost: mobilizují a určují, které hodnoty a názory jsou legitimní. Zkoumám, v jakém kontextu vznikají; jaký gender a sociální původ mají jejich nositelé.“

Dlouhodobě žije v zahraniční, s českým prostředím je ale stále v kontaktu. „Česká sociální věda je nesmírně inspirativní. Je škoda, že není ohodnocená stejně jako v západní Evropě. Čeští vědkyně a vědci by si zasloužili lepší platy. Pak by měli ještě lepší výsledky.“

„Armádní vědecká práce se od té civilní nijak neliší,“ říká podplukovnice Jana Žďárová Karasová, která se věnuje vojenské toxikologii a působí na Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové.

Vystudovala obor vojenská farmacie. „Studium na vojenské škole mi dalo možnost osamostatnit se. Tento obor v kombinaci se studiem na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy mi otevřel mnoho možností, jak se profilovat. Já si vybrala vědu.“

Zkoumá, jak zvýšit prostup léčiv do mozku, nebo jak zvýšit účinnost léčby při otravách pesticidy či bojovými látkami typu sarin. „Studujeme tzv. nosiče, které léčivo bezpečně dopraví na místo určení a zároveň nejsou samy o sobě toxické.“

V roce 2019 se stala laureátkou soutěže L'Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě. „Podobné soutěže jsou důležité, pro ženu-matku se situace ve vědě komplikuje. Jsem ráda, že má práce snesla porovnání s ostatními skvělými mladými vědkyněmi. Ocenění mi dalo další motivaci pokračovat.“

Zkoumá mediální život dětí!
Markéta Supa z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy vyvíjí a používá inovativní způsoby, jak se dětí dotazovat na role médií a technologií v jejich životě. Doktorát z filozofie mediálního vzdělávání dětí získala ve Velké Británii.

Na výzkumech spolupracuje mj. s Anežkou Kuzmičovou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Obě máme zájem o prožitek textů, příběhů a informací z dětské perspektivy. Obě nás trápí zažité představy o dětech, čtení a médiích. Rozumíme si a doplňujeme se.“ Více ve společném rozhovoru pro UK Forum.

K dětem přistupuje jako k odborníkům na svůj vlastní život. „Porozumět dětské kultuře je práce na celý život a přiblížit ji dospělým… to je na několik životů.“
S Terezou Brumovskou z Fakulty humanitních studií UK připravuje konferenci Children and Youth Perspectives, která se uskuteční letos v září.

V posledních pěti letech vedla výzkumy financované #TACR a #GAČR a podílela se na dvou #PRIMUS projektech. Kromě jiného je také mámou brzy tříletého syna Jindřicha. „Jsem vděčná, že se můžu naplno věnovat mateřství a nemusela jsem se vzdát své vášně pro vědu.”

Jak vznikají orgány, jak buňky mezi sebou komunikují a proč vznikají nádory? Na tyto otázky hledá odpovědi Zuzana Sumbalova Koledova, vedoucí výzkumné skupiny na Ústavu histologie a embryologie Masarykovy univerzity v Brně.

„Nejvíce mě zajímá vznik větvených orgánů jako jsou mléčné žlázy, plíce nebo slzné žlázy. Studujeme je u myší, na pacientských vzorcích, ale i s využitím technologie miniorgánů, kdy orgánům podobné struktury (tzv. organoidy) pěstujeme z buněk v laboratoři.“

„Zajímá nás dorozumívání buněk mezi sebou nejen klasickými chemickými signály, ale i prostřednictvím mechanických sil. Tedy jak buňky své sousedy natahují nebo mačkají a jakou roli hrají tyto mechanické síly ve formování orgánů a při vzniku onemocnění.“

Často pracuje s mladými talenty. „Ráda rozvíjím zájem středoškoláků o biologii, podněcuji jejich zvědavost o chování buněk ve tkáních a učím je kritickému myšlení. Když se mladý talent podchytí, může to ve vědě dotáhnout daleko.“

Také ji baví přibližovat vědu veřejnosti. „Je důležité veřejnost, jako budoucího spotřebitele výsledků vědeckého pokroku, srozumitelně informovat o našem výzkumu. Jedině přes porozumění může veřejnost léčebné nebo biotechnologické novinky přijmout a mimo jiné předcházíme dezinformacím.“

Rozumět lidské řeči se začínáme učit již před narozením! I to zjistila Katerina Chladkova z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Psychologického ústavu Akademie věd ČR, která jako jedna z mála na světě studuje, jak se učíme mateřský jazyk už v nejranějších fázích života.

Není parník jako perník. „Zjistili jsme, že již před narozením se nalaďujeme na lidskou řeč – posloucháme ji raději než jiné zvuky, začínáme rozpoznávat i jednotlivé hlásky. Novorozenec také rozpozná rodnou řeč a pláče v její melodii, pozná i hlas matky od hlasu jiných žen.“ Více v rozhovoru pro UK Forum.

„Samotná nemluvňata nám toho moc neřeknou, ale zkoumáme jejich mozkovou aktivitu – pomocí měření EEG – nebo jak na nejrůznější řečové podněty reagují pohledem či pohybem hlavy. Ale je to jen malá část, náš výzkum zahrnuje i počítačové modelování, programování a statistiku.“

Se svým týmem ale nezkoumá jen malá miminka: „Hledáme odpovědi na to, jak by se lidé mohli co nejsnadněji učit cizí jazyky, jak jazyk ovlivňuje sociální život a prožívání dětí i dospělých a jak si řeč osvojují miminka neslyšících rodičů nebo děti s kochleárním implantátem.“

„Nejraději jsem v terénu, tam mě napadají ty nejlepší vědecké otázky, které od počítače nevymyslíte,“ říká Pavla Dagsson Waldhauserová, absolventka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a odbornice na výzkum prachových částic v ovzduší, která nyní působí na Islandu i v ČR na České zemědělské univerzitě.

„Řadu lidí překvapí, že až devadesát procent částicového znečištění ovzduší pochází z přírodních zdrojů – sopek, pouští, oceánů – a jen deset procent připadá na lidskou činnost,“ sdílela v rozhovoru pro UK Forum.

Výsledky výzkumů, například včasnou předpověď prachových bouří nebo lepší klimatické modely, hned využívá v praxi „Spolupracujeme s odborníky z nejrůznějších oborů a společně danou problematiku předáváme dál, například lékařům či expertům v letecké dopravě a solární energetice.“

Motivuje ji, že svým výzkumem pomáhá lidem i přírodě. „Měli bychom si více uvědomovat, že i jako jednotlivci v ČR máme svojí činností vliv i na vzdálené oblasti jako Arktida. Když přijedete na místo, kde jste loni dělali výzkum a letos tam už ledovec není, je to děsivé.“

Založila FB skupinu Prachové bouře v ČR, kde sdílí fotky a videa. „Baví mě lidem ukazovat a vysvětlovat, co se kolem nich děje. Sami si pak více všímají, že je západ slunce červenější nebo že se kouř z komína stáčí k zemi, a proto se nám hůře dýchá.“

Zkoumá „black box“ strojového učení a umělé inteligence!
Lenka Zdeborova, absolventka Matfyzu Univerzity Karlovy, nyní působí na EPFL (École polytechnique fédérale de Lausanne), kde ve svých výzkumech propojuje matematiku s fyzikou a informatikou. „Zajímá mě, jak věci fungují.“ Předloni získala
Nadační fond Neuron na podporu vědy.

„Snažíme se do hloubky pochopit, jak fungují algoritmy, které se samy učí z dostupných dat. Až zjistíme, jak strojové učení přesně funguje, budeme ho moci vylepšit, zdokonalit a bude možné využívat ho i pro rozhodování v mnohem citlivějších záležitostech našich životů.“

„Není důležitý jen výsledek, ale také naše schopnost popsat cestu, jak jsme k němu dospěli. A to u metod strojového učení a #AI často nevíme. Máme vstupní data, která vložíme do ‚black boxu‘ a získáme výsledek.“

Nadání pro matematiku v ní objevili učitelé již na ZŠ. Záhy se stala přebornicí matematických a fyzikálních olympiád. „Dodnes si vzpomínám, jak jsme v páté třídě jeli z prvního okresního kola, které jsem vyhrála. Učitel mi koupil hot dog. Můj první hot dog v životě,“ směje se a sdílí v rozhovoru Lenky Vrtiškové Nejezchlebové pro Universitas.cz.

„Bez stresu bychom byli mrtví,“ říká Julie Dobrovolná z Masarykovy univerzity, která zkoumá stres a jeho vliv na vznik nemocí. „Cílem není se stresu vyhnout, ale naučit se s ním pracovat, aby neškodil.“

Stres potřebujeme, je to adaptační reakce zvyšující naše šance na přežití. Problematické je, když trvá dlouho. Co s tím? „Základem jsou naučené body bezpečí či uklidnění, se kterými můžeme pracovat ve smyslu postupného navyšování naší odolnosti.“ Více o zvládání stresu se dočtete třeba v rozhovoru Kláry Kubíčkové pro Universitas.cz:
„Když cítím, že jsem ve stresu, zařadím senzorickou dietu – změním prostředí. Jdu ven, cvičit nebo třeba vařit. Pracuji systematicky s různými typy senzorické stimulace, tak, aby se konkrétní podněty neopakovaly nebo je dávám do nových kombinací. Nejvíc se mi osvědčila výrazně chlupatá deka.“

Stres zkoumají i v extrémních podmínkách Antarktidy či oběžné dráhy. „V Antarktidě zmizí běžné civilizační stresory, nemusíte dojíždět či platit složenky. Izolovanost prostředí umožní vliv stresu lépe sledovat,“ vysvětluje Julie Dobrovolná. K měření vyvinuli přístroj #Entrant, o kterém jsem více psala v týdeníku HROT.

I když to tak v diskuzích někdy nevypadá, i v Česku máme politoložky! Jednou z nich je třeba Lenka Hrbkova z Faklty sociálních studií Masarykovy univerzity a Institutu #SYRI. Ve svých výzkumech se věnuje mj. otázce žen v politice. Rok díky Fulbrightovu stipendiu strávila na Northwestern University v Chicagu.

V současné době pracuje mimo jiné na výzkumném projektu Women as Citizens and Politicians in Europe. Spolu s kolegy a kolegyněmi např. experimentálně zkoumá, jak fungují genderové stereotypy v politice, nebo zda a jak lze docílit pozitivního ohlasu veřejnosti na genderové volební kvóty.

„Nižší zájem žen o politickou kariéru pouze odráží to, jak je současný systém společenských, ekonomických a mocenských vztahů v nerovnováze. Někdy se v této souvislosti používá metafora ‚skleněného stropu‘,“ říká v rozhovoru pro A2larm.

„Ženy musí složitě kloubit práci s péčí o rodinu a politika je pro ně ‚třetí směnou‘, na kterou nezbývá čas. Navíc musí překonávat celou řadu genderových stereotypů. Překážkou jsou i samotné politické instituce, které znevýhodňují ženy.“

Lenka Slachtova na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy vede vlastní vědeckou skupinu, která se specializuje na výzkum neurodegenerativních onemocnění, především amyotrofické laterální sklerózy (ALS) – onemocnění, u kterého vám při plném vědomí postupně ochabují svaly a léčit ho zatím neumíme.

K výzkumu ALS má i osobní motivaci – nemocí trpěl její otec, jak sdílela v rozhovoru pro UK Forum. „Naším cílem je zmapovat genetické a epidemiologické příčiny vzniku ALS u slovanské populace, kt. se zatím nikdo nevěnoval. Chceme najít cíle, na které se máme v dalším výzkumu a při hledání vhodné léčby soustředit.“

Kromě výzkumu založila i spolek #ALSA sdružující pacienty a profesionály se zájmem o ALS. Pomáhají, poskytují informace, půjčují pomůcky či pořádají rekondiční pobyty a osvětové akce pro veřejnost, třeba Prague city swim – benefiční plavecké závody.

O ALS jste možná slyšeli díky „Ice Bucket Challenge“, kdy si Bill Gates, Mark Zuckerberg, George Bush a miliony dalších lidí vylili kyblík ledové vody na hlavu. Cílem bylo zvýšit povědomí o ALS a získat finance na výzkum. „Díky tomu se výzkum hodně posunul, ale stále ne dost.“

Vaří molekuly a ptá se vědců!
Adéla Šimková na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR zkoumá, jak cílit organické molekuly do nádorové tkáně. „I drobné změny ve struktuře molekuly ovlivňují její schopnost vázat se na specifický nádorový antigen FAP.“

„Mám posedlost přicházet věcem na kloub. Jak je možné, že je něco živé, že můžu myslet a hýbat se? Jak fungují léky? Proč někdo věří dezinformacím, proč někdo vidí realitu jinak než já? ‚Řemeslně‘ mě nejvíc baví chemie a teď i komunikace.“

S Kristýnou Blažkovou a Terezou Ormsby spoluzaložila iniciativu Zeptej se vědce. „Cílem je propojit vědce a nevědce. Kdokoliv nám může napsat a zeptat se na to, co ho zajímá. Vědci pak s pomocí odborné literatury odpovídají a často ukazují, že jsou věci složitější, než se na první pohled zdá.“

„Mateřství je docela náročné. Kombinovat ho s prací ve vědě se mi daří díky vstřícnosti ze všech stran – náš ústav přispívá na školku, šéf mi navyšuje úvazek podle mých možností. Trochu jsem ztratila ‚vědecké sebevědomí‘, ale snad se mi ho brzy podaří vybudovat zpět ???? .“

„Dokážeme vidět věci, které ještě nikdo nikdy neviděl,“ říká Barbora Špačková, která vyvinula unikátní metodu nanofluidní rozptylové mikroskopie a spoluzaložila spin-off firmu Envue Technologies vyrábějící mikroskopy pro jednomolekulární zobrazování.

Pět let působila na Chalmers University of Technology, od loňského roku se věnuje výzkumu na Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR. „Studujeme biomolekuly zcela novým způsobem v reálném čase a v jejich přirozeném prostředí, což by mohlo přispět k základnímu pochopení života na molekulární úrovni.“

„Doposud se na molekuly musely ‚lepit‘ svítící značky, které se pak dají pozorovat fluorescenčními mikroskopy. Ale už ta samotná značka biomolekuly a jejich chování ovlivňuje. Díky naší metodě lze pozorovat bez omezení a v reálných podmínkách, což je pro studium života zásadní.“

Začalo to náhodou. „Původně jsem chtěla pomoci kolegovi odstranit nežádaný opticko-nanofluidický jev. Začala jsem rozvíjet teorii a tak objevila její neuvěřitelný potenciál v mikroskopii. Krásným zážitkem pak bylo spolu s týmem prof. Christopha Langhammera proměňovat teorii v realitu.“

My vs. oni! Jak lze ve společnosti snižovat předsudky? I to zkoumá sociální psycholožka Sylvie Graf, která spoluzaložila Brněnskou laboratoř meziskupinových procesů při Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky.


Zabývá se možnostmi snižování předsudků a zlepšováním vztahů mezi lidmi z různých společenských skupin. Meziskupinové vztahy zkoumá v mnoha kontextech – od národních stereotypů přes postoje k imigrantům až po vztahy v postkonfliktních společnostech.

Loni o předsudcích ve společnosti mluvila i v rámci slavnostní přednášky Akademie věd ČR. „Bylo mi ctí jako první žena představit výzkum z oblasti sociálních věd, především téma snižování předsudků, kterému v ČR stále není věnována dostatečná pozornost.“

Jak na harmoničtější společnosti? „Myslím, že společnost se má tak dobře, jako její ‚nejslabší‘ občané. Představa, že odsunutí lidí s jinou etnicitou nebo národností na okraj společnosti vyřeší problémy v soužití osob s různým původem, je mylná.“

„Naopak příležitosti ke vzdělání, zaměstnání a participaci ve společnosti mohou zvrátit problémy, které soužití lidí z různých skupin může přinášet. Ráda bych první vstřícné kroky viděla u příslušníků většinové společnosti, kt. mají ve srovnání s menšinami mnohá privilegia.“

Budoucí molekulární bioložka
Eliška Jandová studuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Zkoumá nové diagnostické metody pro pacienty s rakovinou.

„Podílím se na projektu zabývajícím se analýzou DNA ve vzorcích krve pacientů s kolorektálním karcinomem. Tato metoda by mohla sloužit ke zlepšení stanovení diagnózy, léčby i prognózy.“

Vyhrála české kolo popularizační soutěžě #FameLab, v mezinárodním finále FameLab pak skončila druhá. „Popularizovat vědu by se měl naučit každý vědec. Stále je dost lidí, co se vědy bojí. Přitom právě věda je to, co nás posouvá dál. A není vůbec děsivá, umí být zábavná a barevná, jen se to musíme naučit komunikovat.“

Chce pokračovat na doktorát a zkoumat leukémie. Zajímá ji i lidská genetika, má k tomu i osobní motivaci. „Diagnostikovali mi Bechtěrevovu nemoc – chronické zánětlivé onemocnění. Ale díky vědě a biologické léčbě to jde zvládat.“

Zkoumá štěstí a naději!
„Změnou myšlení a chování lze dosáhnout spokojenějšího života,“ říká psycholožka Alena Slezáčková z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, zakladatelka a vedoucí Centra pozitivní psychologie v ČR.

„Naděje není jen pocit. Je to také způsob myšlení, který se dá naučit. Výsledkem může být spokojenější, úspěšnější a zdravější život. Pro zvýšení naděje pomáhá zůstat aktivní, více si všímat světlých stránek života, snažit se být užitečný a udržovat dobré vztahy s lidmi.“

Za ČR koordinuje mezinárodní výzkum Barometr naděje. „Češi na tom s životní spokojeností a nadějí nejsou vůbec špatně. Jsou také vděčnější než například obyvatelé Německa, Švýcarska a Francie, což je dobrá zpráva, protože vděčnost je jedním z nejsilnějších pilířů duševní pohody a zdraví.“

Na Masarykově univerzitě spolupořádá nejrůznější přednášky a kurzy na podporu duševního zdraví. „Prevence je nesmírně důležitá a často stačí i drobné změny – vést si deník vděčnosti, být laskavější k sobě i druhým, více pobývat v přírodě nebo odpočívat...“ Je klíčovou členkou #MindfulnessMUNI.

Měření mechanických vlastností buněk pomáhá v diagnostice chorob!
Markéta Kubánková v Guck Lab na Max Planck Institute for the Science of Light v německém Erlangenu zkoumá, jak se mění tuhost, tvar a další vlastnosti jednotlivých buněk během různých onemocnění.

Její výzkum krve pacientů s COVID-19 zachytil změny vlastností krvinek při akutní i již prodělané nemoci a vzbudil velký zájem veřejnosti. Objevil se mimo jiné v hlavních zprávách německé televize.
                               
Metodu lze použít i na ostatní tkáně včetně rakovinné. „Náš nejnovější výzkum ukazuje, že by se tato metoda mohla uplatnit v rychlé diagnostice například během operací nádorů.“

„Naším cílem je, aby tyto objevy pomáhaly v praxi, což se snad brzy stane díky grantu Medical Valley EMN Award od bavorské vlády a spin-off firmy, kterou jsme založili spolu s kolegy z laboratoře.“

„I když jsem strávila již přes dvacet let v zahraničí, tak chci co nejvíce zůstat v kontaktu s Českem. I proto jsem spoluzaložila organizaci Czexpats In Science, která sdružuje české vědce v zahraničí.“

Výzkum jako napínavá detektivka!
Marketa Tomkova v genomu člověka hledá mutace a co je způsobuje. Absolventka Matfyzu Charles University nyní působí na University of California, Davis. Nedávno získala financování od Wellcome Trust a v létě bude zakládat svou výzkumnou skupinu na University of Oxford.

„Zkoumám, jak vznikají mutace, které způsobují rakovinu, a jak k tomu přispívá epigenetika. Kterým mutacím se dá předejít – třeba tím, že se člověk chrání před UV zářením či cigaretovým kouřem. Které jsou nevyhnutelné a jak můžeme tyto znalosti využít v personalizované léčbě.“ https://lnkd.in/eZcsqqns

Vždy pracuje i na několika vedlejších a mezioborových projektech, třeba spolupracuje s tvůrci strojových překladačů a přispívá k vývoji metod na editování epigenomu. Pomáhala i s komunikací vědy během pandemie covidu či dříve s datovými predikcemi pro Médecins Sans Frontières / Lékaři bez hranic.

Největší lifehack? „Dobře se vdát. ???? Kdybych neměla tak skvělého muže, jako je Jakub Tomek, se kterým se rovnoměrně podílíme na péči o domácnost i syna a podporujeme se i pracovně, pravděpodobně bych už vědu nedělala.“

„Moc se o tom nemluví, ale pro podporu žen ve vědě je potřeba podporovat i muže, kteří se rovnoměrně podílí na péči, protože ti pak mají logicky často méně výsledků než vědci, kteří mají doma ‚plný servis‘.“

Pestrý a tajemný svět rostlin pod zemí zkoumá jitka klimesova z Institute of Botany of the Czech Academy of Sciences Akademie věd České republiky již třicet let. Prostřednictvím umění ho přibližuje i ostatním. https://lnkd.in/ePE-VZXU

„Kořeny jsou neznámý svět na dosah. Když jsem měla malé děti a nemohla jsem jezdit na výzkumy do zahraničí, začala jsem na procházkách do přírody vykopávat rostliny a objevovat nový svět, který mi vynahradil nemožnost cestovat,“ vzpomíná vědkyně.

Pod zemí je skryta nejméně polovina rostlinné biomasy. „Pořád se mluví o tom, že pro záchranu planety máme vysazovat stromy, protože zadržují uhlík. Vysazování se ale bohužel často děje na úkor přirozených trávníků, které samy vážou mnoho uhlíku v půdě a podzemních částech rostlin.“

Na základě svých výzkumů založila celosvětově unikátní databázi českého rostlinného podzemí CLO-PLA.
V roce 2020 jako vůbec první žena získala prestižní Akademickou prémii – nejvyšší vědecké ocenění @akademievedcr.

Od rychlých terénních nákresů, které jsou nedílnou součástí výzkumů, se prokreslila až k botanickým ilustracím. Vydala již dvě knihy plné kreseb i humorných linorytů. Loni uspořádala výstavu pro širokou veřejnost. https://lnkd.in/eDWMmB7e

Za bakalářku získala „Nobelovku pro juniory“ a vyřešila vědecký spor táhnoucí se od 90. let. Po šesti letech vědeckého působení v Dánsku se Hana Polasek-Sedlackova vrátila do ČR, kde na brněnském Biofyzikálním ústavu Akademie věd České republiky zakládá vlastní výzkumnou skupinu.

Zkoumá základní principy kopírování genetické informace nezbytné pro dělení buněk a dědičnost. Pochopení těchto principů nám umožní zjistit, jak vzniká rakovina.

Učarovaly ji mikroskopy. Proč? „Protože vidět znamená věřit (z angl. 'Seeing is believing'). Pod mikroskopem můžeme pozorovat, jak kopírování DNA probíhá přímo v buněčném jádře. Někdy to jsou opravdu velmi krásná umělecká díla, jejichž autorem je samotná buňka.“

Její příběh skvěle dokládá, že význam podpory nadšení a talentu už od základní školy může ve vědě přinášet světové výsledky. V kombinaci s trpělivostí a perfekcionismem, který má prý v „DNA od babiček“, o mladé vědkyni nejspíše ještě uslyšíme.

???? Více o se dozvíte v článku Adély Karáskové Skoupé pro UniversitasCZ. https://lnkd.in/esFGuu_S